V příběhu o velikonočním vzkříšení Ježíše (Janovo evangelium 20. kap.) čteme o roušce, kterou Ježíš odložil, když opustil hrob.
Nevíme, zda šlo o kus plátna, který se dodnes ukazuje důvěřícím a který je veledůležitě uschován v Turíně. Tvář obtisknutá na tomto plátně je vydávána za Kristovu a jeví se jako důkaz pro víru.
Víme ale, že odložená rouška je průvodním jevem vzkříšení. Zahalovat tvář už jaksi není třeba.
Rozeznat Boha tak není problém. Bude bez roušky.
Stejně tak mu můžeme nastavit svou tvář. Nezahalenou. Pravou. (Jestli ji mezi všemi maskami najdeme...)
Lze se zároveň těšit na okamžik, kdy své roušky již odložíme jako nepotřebné.