Vítejte,

Uživatelské jméno:

Heslo:



[ ]


Datum / Čas

 


Počítadlo

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 12013
unikátních: 6205

Stránka ...
celkem: 62333
unikátních: 14715

Online

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 12013
unikátních: 6205

Stránka ...
celkem: 62333
unikátních: 14715

 

Veselé vánoce

Takřka před sto lety (!) napsal Thornton Wilder skvělou divadelní hru Naše městečko. Dodnes patří k velmi oceňovaným a nejhranějším hrám na světě. Jedna ze scén vždy zasáhne každého diváka.

Mladá paní Emily zemře hned po porodu na infekci. Vezou ji na hřbitov a ptají se: „Emily, máš možnost znovu prožít ještě jeden den svého života. Který si vybereš?“ Ona říká: „Ach, vzpomínám si, jak jsem byla šťastná v den svých dvanáctých narozenin. Chci se k němu vrátit znovu!“ Mrtví na hřbitově se ji snaží přemluvit: „Emily, nedělej to.“ Ale ona trvá na svém. Chce vidět znovu maminku a tatínka.

Scéna se změní a ona je zde jako dvanáctiletá o onom nádherném dni svých dvanáctých narozenin. Sestupuje ze schodů v šatičkách, s kudrnatými vlasy. Ale maminka má tolik práce s pečením dortu, že se na ní nemá čas ani podívat. Emily povídá: „Maminko, podívej se na mne! Já jsem oslavenkyně!“ A maminka: „Dobře, slečinko oslavenkyně. Sedni si a snídej.“ Emily zůstane stát a říká: „Maminko, podívej se na mne!“ Ale maminka se nepodívá. Vejde tatínek a je tak zaměstnán vyděláváním peněz pro ni, že se na ni nikdy ani nepodíval; ani bratr se na ni nedívá, protože je příliš zabrán do svých věcí a nemá čas. Scéna končí s Emily uprostřed jeviště, jak říká: „Prosím, podívejte se někdo na mne. Nepotřebuji ani dort ani peníze. Podívejte se na mne, prosím.“ Samozřejmě ji nikdo neposlouchá, a tak se ještě jednou obrátí na matku: „Prosím, maminko.“ Pak se obrátí a pronese: „Odveďte mne pryč. Zapomněla jsem, jak vypadají lidská stvoření. Nikdo se na nikoho nedívá. Nikdo se už o nikoho nezajímá, že?

Jistěže svět není tak smutný, beznadějný a ztracený! Zatím to ale ani nevypadá jako vtip. Jenže vtip tkví v tomhle: něco JE a něco NENÍ. Něco je skutečné a něco je jen vánek, chiméra, zdání. A navíc (a to si prosím pravdivě přiznejme!) mnoho skutečných věcí, které dělají náš život životem, se nedá nahmatat, zvážit, potěžkat, koupit. A tak i my rozumní dospělí lidé často propadáme tragické iluzi, že JE jen to, co mohu uchopit. A když si to tak přebereme, zjistíme, že mnohé věci JSOU ačkoli vlastně nejsou (hmotné). Paradoxně jiné věci NEJSOU (podstatné), ačkoli je bereme do ruky denně.

A tak nařizujeme a vypínáme budíky, vyděláváme a utrácíme peníze, zapínáme a vypínáme televizi, servírujeme na stůl a pak umýváme nádobí. A kolem capkají a vyrůstají naše děti anebo opodál plují v tichých vodách života naši rodiče, životní partner, přítel anebo třeba "jen" pes nebo kytka v květináči či hladoví ptáci za oknem. Hluboko uvnitř nás tluče bez přestání srdce. A každý den vyjde slunce. Na rohožce za dveřma odupává sníh z bot Bůh. Co z toho JE skutečné a co NENÍ? Není už ta otázka sama o sobě dost absurdní?

Postava Emily z našeho příběhu vyjadřuje základní potřebu všech dětí (i všech lidských bytostí!): „Potřebu existovat“, potřebu být uznáván, považován za důležitého. V každé lidské bytosti od narození až do stáří existuje silná potřeba existovat, růst, něco pro druhé znamenat, prosadit vlastní osobnost, mít cenu.

Jeden otec na malé nehody (promáčknuté auto, rozbitý talíř, špatnou známku…) vždy reagoval stejně. Říkal synovi: „To nevadí. Všechno se může nahradit, ale ty ne!“ Podobná slova dodávají neuvěřitelnou jistotu.

Vánoce mají své kouzlo v tom, že se snadněji lze dotknout i těch věcí, které NEJSOU dostupné v hmotné podobě. Užijte si je! Plnými doušky! A nenechte si nikým a ničím vzít to, co MÁTE!



Pátek 09.prosinec 2011 - 11:03:41 by GVadmin
Posted in Blog - osobní zápisky | Komentáře: 1 |   Zaslat někomu   verze pro tisk    



Kategorie příspěvků