Vítejte,

Uživatelské jméno:

Heslo:



[ ]


Datum / Čas

 


Počítadlo

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 2315
unikátních: 1249

Stránka ...
celkem: 76478
unikátních: 19036

Online

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 2315
unikátních: 1249

Stránka ...
celkem: 76478
unikátních: 19036

 

Odříkaného největší krajíc... - část 5.

Aneb obrácení a mise misionáře Pavla podle následujícího biblického textu: Skutky 26,4-18 a Skutky 16,6-40
datum: Pondělí 03.říjen 2011
autor: Petr Činčala seznam autorů
komentáře: 0
nehodnoceno -

Kettinku měl šestnáct let. Za tu dobu se stala z kokří slečny několikanásobná matka a také člen rodiny. Její odchod byl proto bolestivý a uvítali jsme, přestože celý život prožila v paneláku, že bude řádně pochovaná na zahradě našeho nového domu s tím, že už nikdy žádného psa nechceme. A taky žádné jiné zvíře. Zvláště ne kočky, ty nemám rád“, prohlásil. „Já proti kočkám nic nemám. Nelíbí se mi jen rezavé“, dodala jsem já. Naše rozhodnutí, že si žádné zvíře nepořídíme, bylo však definitivní. Žádné zvíře, žádné starosti.

Letos v březnu se na naši zahradu zatoulalo kotě. Rezavé. Mňoukalo, chodilo všude za námi, no nedejte tomu najíst. Tu dostalo plátek šunky, tu zase kousek masíčka. Nakonec se našlo na terase i místo pro misku s vodou. Vypadalo to, že se nejspíše někomu ztratilo. Než si najde cestu domů, připravili jsme mu pelíšek v košíku...

Adoptovali jsme kočku. Minulý týden, stejně jako každý den ráno jdu nasypat granule našemu „kotěti“. V košíku pískají tři malá koťátka. Rezavá. A já si ten moment vzpomenu na oblíbenou větu našeho němčináře ze základní školy: „Odříkaného chleba největší krajíc.“ Už začínají vidět. Jsou to krásná zrzavá klubíčka. Vždyť na barvě nezáleží. (dle skutečného příběhu z blogu)

Saul byl kovaným Židem, už od útlého mládí vychováván přímo v židovské Mecce Jeruzalémě, patřil k nejhorlivější náboženské skupině, k farizeům. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se přidal k nějaké nové sektě. Nové sekty potíral, včetně té Ježíšovy, podezřelé dával trestat, nutil je ke zvěrstvům, dával povolení k jejich usmrcení, pronásledoval je dokonce i ve městech, se kterými neměl nic společného.

Zastavení na cestě do Damašku bylo neplánované. Jako kdyby se z nebe spustil blesk, zastavil se těsně před ním a zůstal svítit. Nejraději by hlavu strčil do písku, nicméně slyšel hlas, který jím pronikal jako meč: „Saule, proč mě pronásleduješ?“ Nesměle a nechápavě se ptá: „Koho že to pronásleduji?“ Odpověď je ještě větším překvapením než otázka: „Jsem Ježíš, pronásleduješ mě... Ukazuji se ti záměrně, abys byl mým pracovníkem. Posílám tě k Židům i nežidům, abys jim pomohl vyjasnit, jak to se mnou je a mohli se zbavit tmy, škodlivých vlivů, očistit se a žít způsobem života hodným lidí, kteří mají živé spojení s Bohem.“

Pro Saula to muselo být velké sousto. Taková výzva totiž znamenala obrat o 180 stupňů. Jak se na něj budou dívat všichni ti, kteří ho podporovali, kteří do něj vkládali své naděje do budoucna? Možná by si rád řekl, že to byl jen přelud, protřel oči a šel dál. Jenže v důsledku tohoto incidentu Saul na nějakou dobu oslepl a jeho průvodci ho museli vést. Kupodivu, Saul – po své konverzi ke křesťanství přejmenován na Pavla – to ale vzal férově, žádné vytáčky. I když prožil zásadní posun v myšlení, jedna věc ho neopustila, v něčem se nezměnil. Do nové mise se pustil se stejnou, ba ještě větší horlivostí, než s jakou hájil svou předchozí víru.

Setkání s Ježíšem zásadně změnilo jeho nasměrování. Ježíš Pavlovi prostřednictvím svého vnuknutí ukázal ještě hodně souvislostí a připravil ho na poslání, které v té době bylo nevídané - osvětu mezi nežidy a neznabohy (tj. „pohany“). Pavel si záhy osvojil právě tento velmi radikální element, se kterým většina Ježíšových následovníků tehdy ještě spíš váhala. (Skutky 13,47)

Z různých příkladů se můžeme dozvědět něco více o tom, jak Pavel chápal Ježíšovu učednickou výzvu. Když se vydával do světa, aby vyprávěl lidem o Ježíši, šel na své vlastní triko, nezískal žádné osvědčení ani certifikát ke své činnosti. Co ho opravňovalo stát se misionářem pohanů? Dozvídáme se, že ho vedl Duch svatý. Bránil mu na některá místa jít a naopak na jiná místa ho posílal.

A tak se dostal například do hlavního města tehdejší Makedonie (Filip), které leželo na důležité obchodní křižovatce. Jen co se se svým kolegou Silasem ve městě trochu zorientovali, vyšli v sobotu za bránu na břeh řeky, protože očekávali, že se tam budou lidé modlit. Ve městě totiž nebyla synagóga ani se tam nekonalo žádné shromáždění. Řeka je tam dodnes, za řekou je malinkaté městečko, které má pět nebo šest domů.

U vody se setkali s vlivnou ženou – obchodnicí, v té oblasti žila jako cizinka a v to dopoledne trávila čas s ostatními ženami, patrně u řeky praly prádlo. (Ono malé městečko na druhé straně řeky se dodnes jmenuje po ní – Lydia.) Inu, Pavel je oslovil a Bůh otevřel srdce Lydie, aby přijala jeho slova. Co jí řekl? Nevíme přesně, ale klíčovým bodem jeho poselství byla zpráva, že ten, ke komu se modlí a koho cítí tam nahoře, je Ježíš. Byl poslán od Boha, aby za nás zemřel. Potom vstal z hrobu a žije. Jeho prostřednictvím s námi Bůh znovu navázal spojení, můžeme s ním navázat vnitřní vztah. Poté se Lydia a všichni, kteří k ní měli blízko a bydleli ve stejné domácnosti, nechali pokřtít. Na to požádala Pavla, aby byl jejich hostem a pobyl s nimi nějaký čas.

Když šel později Pavel s ostatními ve Filipech na místo, které si vyhlédli k modlitbě, pronásledovala je dívka, která měla věšteckou schopnost, a její „majitelé“ na tom nepatřičně vydělávali. Držela se jich a opakovaně způsobovala rozruch slovy: „Podívejte se na ně, jsou to sluhové nejvyššího Boha a říkají nám, jak najít záchranu.“ Člověk by si řekl, že je to dobrá reklama, ale když to dělala den za dnem, Pavlovi se to zprotivilo a jednoho dne se k ní obrátil a rezolutně jí oslovil: „Ve jménu Ježíše Krista, okamžitě přestaň.“ V tu chvíli dívku záchvat opustil na dobro a dívka tuto schopnost ztratila.

To ovšem rozzlobilo její pány, poněvadž ztratili zdroj finančních příjmů. Podali proti Pavlovi a Silovi trestní oznámení a poštvali proti nim dav lidí. V důsledku toho byli zbičováni a vsazeni do přísné vazby. Vrchnímu „bachařovi“ přikázali, aby je držel zkrátka. Dal je do nejhlubší kobky a nohy jim sevřel kládou. Mimochodem, současní archeologové objevili místo, jež identifikovali jako věznici, ve které se nacházeli Pavel a Sila.

Pavel a Sila nemohli z pochopitelných důvodů usnout a tak se ještě o půlnoci hlasitě modlili a zpívali písně k Boží chvále, protože utrpení pro Ježíše považovali za přednost. Toto počínání neuniklo pozornosti ostatních vězňů. Náhle se zatřásla země, otevřely se dveře vězení a jejich okovy se uvolnily. Vězni mohli utéci. Správce věznice se probudil, když viděl věznici otevřenou dokořán, chtěl spáchat sebevraždu, protože za vězně ručil svým životem. Pavel na něj zavolal: „Nezabíjej se, vždyť jsou všichni vězňové tady!“

Žalářník k nim seběhl se světlem v ruce a padl na kolena. Nechal je vyvést ven a ptal se jich: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Nejspíše měl na mysli, co má dělat při podezření, jestli náhodou někteří vězňové neutekli, což by byl průšvih, nadřízení by zuřili. Ale klidně mohl reagovat na to, že slyšel jejich zpěv a modlitby a mohl se i ptát na záchranu Pánem Bohem. Pavel se Sílou mu řekli: „Uvěř v Ježíše Krista a budeš zachráněn ty i všichni, kteří jsou ti nejblíže a žijí ve tvém domě.“

Celá situace byla velmi dynamická. O půlnoci bylo zemětřesení, pak Pavel a Sila hovořili s „bachařem“ a jeho nejbližšími, oni přijali Krista, nechali se pokřtít a ještě než se rozednilo, uspořádali hostinu. S vězeňským strážcem byli pokřtěni i jeho nejbližší a to byl důvod k oslavě. Ve Filipech tak Pavel nedaleko od sebe založil dva sbory. Nedozvídáme se, že by tam stavěli modlitebnu, tou modlitebnou byl jejich dům, místo, kde měl jeden ke druhému blízko a kde také mohli prožívat Boží blízkost.

Když Pavel šel „ke všem národům,“ jak si Ježíš přál, nezačal promluvou někde v tehdejším OSN (i když v závěru své služby mohl svědčit i císaři, nejvýše postavenému člověku v tehdejší době), šel tam, kam ho vedl Boží Duch. Do města Filip, které bylo velmi sekulární, bez kostelů a synagóg, přinesl dobrou zprávu o Ježíši a o Boží blízkosti jako první. Trávil tam pravděpodobně všeho všudy jen měsíc, ale po něm zůstala dvě živá společenství víry - v domě Lydie a v domě vězeňského strážníka.

Pokud vám nedělá problém sdílet se s těmi, ke kterým máte blízko, o Ježíši, jež se stal jedním z nás a šel až tak daleko, že pro nás a za nás zemřel velmi potupnou smrtí, ale pak byl vzkříšen a dnes je na naší straně, nejen naplňujete jeho odkaz, on je s vámi a s ním i zdroj neomezené síly a moci.

Pokud vám přijde bláznivé a nemožné v dnešní době oslovovat lidi dobrou zprávou o milujícím Bohu, který je živý a chce s námi navázat spojení, pak si vzpomeňte na Pavla a na výmluvná rčení:
*Odříkaného chleba největší krajíc.
*Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí.
*Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
*Host do domu, Bůh do domu a hůl do ruky.
*Dobré slovo i železná vrata otvírá.




Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení