Vítejte,

Uživatelské jméno:

Heslo:



[ ]


Datum / Čas

 


Počítadlo

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 2315
unikátních: 1249

Stránka ...
celkem: 76478
unikátních: 19036

Online

Dnes na této stránce ...
celkem: 0
unikátních: 0

Celkem na této stránce ...
celkem: 2315
unikátních: 1249

Stránka ...
celkem: 76478
unikátních: 19036

 

Ve skutečnosti je to jinak, než věříte... - část 2.

Příběh Ježíše podle Matoušova evangelia
datum: Pondělí 03.říjen 2011
autor: Petr Činčala seznam autorů
komentáře: 0
nehodnoceno -

Víte o tom, že přesvědčení může být pěkně ošemetné? Manželský pár se opakovaně dostával do sporu pokaždé, když připravovali kapra. Žena tvrdila, že kaprovi se musí nejdříve uřezat hlava a pak se teprve může péci, její manžel všemožně argumentoval, že je to neopodstatněné, že to třeba není. Tento spor byl zdrojem napětí mezi nimi nejen každé vánoce. Nemohli se za žádnou cenu dohodnout. Až v pozdějších letech se manželka při jedné příležitosti zeptala své matky už v pokročilém věku, jak to vlastně s tím kaprem je, proč se mu musí řezat hlava a proč to jinak nejde. Matka jí na to odpověděla: „Ále, kaprovi jsme řezali hlavu, protože se nám nevešel na pekáč.“

Galileo byl přesvědčen, že se země točí a dostal se tak do sporu nejen s církevními autoritami. A už jsme u toho, náboženská víra může být teprve nebezpečná. Více než dvě třetiny obyvatel této planety se ztotožňují s nějakým náboženstvím, které je často základním zdrojem jejich identity a formuje jejich náhled na svět. Na jedné straně víra přináší mezi lidi mír, na druhé straně náboženství přináší často sváry.

Vemte si Židy a Palestince, dodnes jsou v trvalém napětí a konfliktu. Vyřeší se někdy jejich spor? To nemůžeme s jistotou říci, protože ve sporu byli uř před dvěma tisíci lety. Židé tenkrát tvrdili, že Bůh má být uctíván pouze v Jeruzalémském chrámu, Palestinci (Samaritáni) věřili na základě tradic svých otců, že Bůh se má uctívat pouze na hoře Garizim (Jan 4,19-24), což byla jedna z příčin nejen rozepří, ale nenávisti, kterou vůči sobě měli a mají dodnes.

Už v Ježíšově době Židé považovali Jeruzalém za Boží království. Střed Božího království byl zejména v chrámu. Izrael pak byl rozšířeným teritoriem Božího království. (Není divu, že návrat Židů do svaté země byl jejich aspirací v průběhu dějin už od dob babylonského exilu v 7-6 století př. n. l. Jen od druhé světové války v minulém století jich do Izraele imigrovalo na 3 milióny.) Od toho se odvíjela jejich identita, kým jsou. Židé věřili, že Bůh s nimi má exkluzivní smluvní vztah a miluje je, protože žijí v zaslíbené zemi a straní se všech ostatních lidí (t.j. pohanů), protože oni nepatří do Božího království a Bůh je nemiluje. Židé se jich mají stranit, nestýkat se s nimi, nemít s nimi nic společného, aby se neznečistili.

Ježíš od začátku svého působení vysvětloval, že se věci mají jinak. Sděloval, že Boží království je větší než Izrael a než Jeruzalém, že Boží království zahrnuje lidi z okolních národů. Dokonce když Ježíš začal svou službu, přestěhoval se na hranice Izraele a své působení začal v Kafarnaum mezi „pohany.“ (Matouš 4,13-17) Že si toho Židé všimli, bylo jim to krajně nepříjemné, Ježíše kritizovali a odsuzovali (Matouš 9,11).

Dokonce i Ježíšovi učedníci (také Židé) si na to nemohli zvyknout. Jednou byl Ježíš obklopen zástupem na židovské straně Galileje. Uzdravoval a učil je. Hned ten den večer za ním přišli učedníci a starostlivě mu naznačovali, že lidé mají hlad a je třeba se o ně postarat. Tehdy Ježíš zázračně nasytil pět tisíc lidí s rodinami (Matouš 14,13-20). O několik týdnů později byl ježíš na pohanské straně Galileje a věnoval se těm „ostatním“ lidem. Je zvláštní, že v tomto případě učedníci neprojevili sebemenší péči. Po celých třech dnech reaguje Ježíš a říká: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě.“ Tak Ježíš zázračně nasytil čtyři tisíce rodin (Matouš 15,29-39).

Za tyto nepatrné, ale přesto výmluvné postřehy děkujeme zejména pisateli Matoušovi. Matouš patřil do zvláštní kategorie. Byl sice Žid, ale protože se stal dal do služeb Říma a stal se výběrčím daní neboli celníkem, pro Židy byl zrádcem a přestal být pravým Židem. Ježíš ho přesto vyzval, aby se stal jeho učedníkem, což Matouš neodmítl a byl to právě on, kdo byl později schopen oslovit Židy a jejich hantýrkou převyprávět příběh Ježíše a ukázat jejich historický omyl.

Když Matouš na začátku svého vypravování uvádí Ježíšův rodokmen, hned tam se dopouští neobvyklé věci, mezi všemi jmény otců uvádí ve čtyřech případech i jméno matky (jedná se o ženy, které jednak nejsou židovského původu a navíc mají nechvalnou pověst). Hned tam upozorňuje, že Bůh počítá i s „jinými“ lidmi. Nezajímají ho jen Židé a navíc, svou roli hrají i ženy. Jméno Ježíš znamená, že Bůh je záchrana pro všechny. Ježíšova předzdívka měla být Immanuel, což je Bůh s námi (Matouš 1,23). Za Ježíšem hned po jeho narození přišli mágové z dalekého východu, a tak bychom mohli pokračovat dál.

Během své služby se Ježíš dostával do situací, které ho ještě více přesvědčovaly, že i ostatní lidé jsou kandidáty Božího království. Vemte římského důstojníka, kterým Židé opovrhovali. Byl pro ně symbolem bezbožné krutovlády Římanů. Ve městě Kafarnaum přišel za Ježíšem s tím, že jeho pomocník je ochrnutý a hrozně trpí. Když mu Ježíš slíbil, že se na něj přijde mrknout a že ho uzdraví, důstojník mu řekl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému 'jdi', pak jde; jinému 'pojď sem', pak přijde...“ Ježíš byl šokován nad vírou tohoto důstojníka a svým vyjádřením opět udeřil hřebík přímo na hlavičku: „tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. To vám říkám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s židovskými otci v království nebeském; ale jejich potomci, dědici tohoto království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Matouš 8,5-13)

A nebo případ jedné kananejské ženy, když byl Ježíš zrovna v zahraničí. Přišla za ním a škemrala o uzdravení své dcery. Učedníci ho hecovali, aby se jí zbavil. Pro ilustraci se jimi v tu chvíli nechal inspirovat a spustil na ní po židovsku: „Víš, já uzdravuji jen nemocné Židy, je mi líto. Když přesto naléhala dál, Ježíš přitvrdil a poctil ji náboženskou urážkou: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ A až její odpověď, na kterou zjevně Ježíš čekal, mu nahrála na smeč, který patřil zejména učedníkům. Řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Na to Ježíš s uznáním: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A v té chvíli se její dcera doma uzdravila.

Ježíš od začátku až do konce svého působení chtěl, aby lidé bez rozdílu pochopili, že Boží království se neřídí lidskými pravidly a řády. Patří tam lidé, o kterých si myslíme pravý opak. Boží království je za hranicemi našich představ o Božím království.

Jak by reagoval Ježíš na nás, kdyby přišel dnes? Možná by řekl: „Víte, Boží království není o nádherných kostelích a vlivných institucích. Často k Bohu mají blíže
„nevěřící“ lidé, uctívají ho, aniž by chodili na bohoslužby do shromáždění...“ Boží království zahrnuje i „jiné“ lidi, se kterými si my nevíme rady. Boží království se v modlitebnách projevuje snad jen okrajově, víra se děje tam, kde bychom ji čekali nejméně, tam, kam bychom nevkročili, ani kdyby nás za to platili. Církevní organizace, do které patříme, není jediným prostředím, kde působí Boží království. Bůh je aktivní v životech každého jednotlivého člověka. Na náboženství je něco tak magického, že když se mýlí, nepřesvědčí ani sám Bůh...

Otázka na příště: Jak se tedy lidé stávají součástí Božího království? Jakou roli v tom hraje církev?




Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení